Všeobecná kritika vlády se stala velmi populární a z původně možná, pokud tomu můžeme věřit, poměrně jasných a konstruktivních připomínek se stal jakýsi sport, jakási silná odborová lobby, a tak je stále více časté a populární prostě a jednoduše říkat, jak asociálně a krutě se současná trojkoalice k občanům chová, což zcela jistě ve většině bodů není pravdou. Samotný pohled na ony odborové meetingy by sám osobě mohl být směsný, dokud si člověk neuvědomí, jak moc na to lidé slyší a jak tupě to přeřve jakékoliv konstruktivní projevy a pokusy jednat (viz příchod ministra Hegera naposledy mezi odboráře, pan ministr chtěl zřejmě pouze demonstrovat jejich rétoriku v praxi, nic jiného čekat nemohl). Vláda však logicky zdaleka nejedná a ani nemůže jednat v explicitní neprospěch svých občanů a řada současných výtek je více méně populistickými výkřiky nezohledňujícími naši finanční situaci, natož situaci v celé Evropské unii. Lidé se nemohou donekonečna ohánět hesly, že se budou mít trochu hůř, tak to prostě bude, je to nutný fakt, který je potřeba akceptovat, a na drtivé většině obyvatel se vládou navrhované a schvalované reformy podepíšou řekněme velmi přiměřeně, mírně a zcela ekonomicky zvládnutelně. Samozřejmě, část obyvatel může být nespokojena skutečně oprávněně, ale utopické myšlenky na blahobyt všech, zvláště v dobách recese, je nemístný a nedůstojný.
Co se týče reformního snažení, jsou tedy ustavičné ataky na koalici nejenom nesprávné, ale často do očí bijící svou neopodstatněností. Zbytečně zvedají vlnu nevole a kolem dopadů změn na obyvatele dělají tak velký rozruch, že občanům paradoxně přitěžují, než aby jim pomáhaly. Pokud by se Nečasův kabinet soustředil pouze na reformy a nebyl nucen paralelně řešit a často upřednostňovat vnitrokoaliční neshody, bylo by tedy vše až na pár věcí, o kterých lze zcela seriózně diskutovat, víceméně v pořádku. Jednou z mála relativně opodstatněných výtek, která by jistě stála za diskusi, je neustále opakovaná teze, že vláda nejedná s opozicí. Lépe řečeno, širší konsensus napříč celým parlamentním politickým spektrem by byl u některých významných reformních zákonů zcela na místě. Není to vládní povinností, podle současných trendů bude ale po příštích volbách u moci levice, která již dnes otevřeně prohlašuje, že bude cíleně rušit či významně upravovat zákony v současné době schvalované pravicovou sněmovnou. Koalice tedy dnes zřejmě předpokládá, že se její zásahy během příštích tří let stihnou osvědčit natolik, že potencionální levicová vláda nebude mít chuť je výrazně měnit. Pochyby, zda je to dostatečné, jsou velmi reálné. Ale spoléhá-li koalice na 115 hlasů nyní, na co bude za tři roky spoléhat levice?
V čem současná vláda zcela selhává, jsou již zmíněné půtky, skandály především Věcí veřejných, ale i ODS a následný mediální obraz celé koalice. O tomto tématu se již napsalo mnoho slov a není zapotřebí se mu podrobně věnovat, což samozřejmě neznamená jakési bránění vládní rétoriky či záměrné vyhýbání se tomuto tématu. Zela otevřeně – je to pakárna. Jedním příkladem za všechny může být původně charismatický dominantní Vít Bárta, kterého lze označit za toho největšího čertíka, jak s oblibou říká neformální nepředseda Radek John, Věcí veřejných. Sice jsme již víceméně akceptovali, že jako neformálního předsedu označují Bártu všechna média, čímž tomuto postu dávají poměrně značnou oficialitu, korupční pozadí teoreticky hlavní protikorupční strany v parlamentu je podstatně horší jak pro Věci veřejné, tak pro celou koalici, na jejímž chodu se stále podílejí. O tom nemůže být sporu. A bylo to právě v tom okamžiku, kdy pak Bárta na potápějící se lodi v naivně zoufalém pokusu prohlašoval slova o jakési půjčce, kdy naprosto ztratil i ty nejmenší sympatie. Z neoblomného lídra proměna v zlomeného úplatkáře, jehož demagogické vysvětlování a ohánění se vlastní neznalostí bylo více než tragikomické. Nakonec tak jedním velkým protivládním argumentem může být právě fakt, že zdiskreditovaná strana Věci veřejné stále sedí na K9. Navíc je stále hodně slyšet a pocit ušlápnutého manipulovatelného premiéra přetrvává.
Pokud si však dovolíme být trochu optimističtí a vládě se podaří opustit neustálé kauzy a skandály, které ji permanentně v očích veřejnosti podkopávají, komplikují věcnost politiky a nahrávají opozici, které stačí pouze pasivně konstatovat, ale naopak budou předmětem veřejných debat pouze věcné programové otázky, jeví se současná vládní koalice v mnoha bodech perspektivní. Ve všech zřejmě ne. Teď je pouze otázkou, zda-li není představa o skutečně věcné politice pouze utopickou a u nás stále zcela teoretickou.