Reklama
 
Blog | Karolína Lipská

Tak už něco napiš. Pokud možno inteligentního.

Za ta léta hledání skutečně vybraných slov a vět hodných nějakého alespoň relativně inteligentního projevu se dnes konečně nestačím divit, jak hloupě byla promarněna. Ona slova a ony věty totiž denodenně kolovaly všemi možnými způsoby bez povšimnutí. Byly v nás.

Je až k neuvěření, jak filosofie jedné hudební skupiny dokáže změnit téměř celý pohled na literaturu, na verš a na sílu slova jako takového. Konečně, a je to snad příklad jakéhosi vývoje, přišla doba, kdy jsem přestala vnímat spisovnost a komplikovanost jako tím jediným prostředkem k vyjádření myšlenky, ať už je sebebanálnější. Nešlo to. Napoprvé ani napodruhé, pokaždé nastala ta hloupá chvíle, kdy se při odevzdávání školního eseje zhnusena dívám do papíru konfrontována s krutou realitou – nestálo to za nic. Celá popsaná stránka možná ukrývá jakousi myšlenku, ale znuděný čtenář ji snad ani nezachytí a nějaká estetika a hodnota dosti nenápadně krčí se někde vzadu. Přitom stačilo říct jen několik málo slov, jejichž význam lze přenášet a různě kroutit tak neskutečně jednoduše, že člověk při jejich použití téměř nemůže udělat chybu. Mezi tato slova, která mají tu vzácnou schopnost vše vystihnout, a která jsem si až nekriticky zamilovala, patří například „degenerace“, „blití“, „tvor“, „populisace“ a podobné zcela jednoznačné a přitom smyslově rozmanité výrazy. Co si pod nimi představíme?

Ještě nedávno bych jejich chorobné používání považovala snad za projev nedostatku fantasie či přihlouplé touhy být prudce alternativní. A snad jsem měla pravdu, myslím si to ostatně i dnes, pouze s tím rozdílem, že si tuto představu lze obohatit ještě o jednu charakteristiku: kulturnost. Jistá nedotčená uměleckost prostupující vhodně a přitom na první pohled zcela pitomě vybraný vulgarismus je až neuvěřitelná. Záměrně jsem nejmenovala vulgární příklady, přestože by zřejmě byly autentičtější a jasnější a zjevně se jim dál zcela vyhnout nelze. Jak došlo k té transformaci z pouhého chorobného nihilismu do nekritického obdivu uměleckosti? A mohou za to skutečně Plastičtí lidé? Asi ano, společně s kapelou DG 307. Texty Egona Bondyho a Pavla Zajíčka se totiž  příliš nelišily od těch hloupých nahodilostí denně se mi honících hlavou. S tím rozdílem, že oni s nimi v příznačné době vyšli na světlo a setkali se s velmi dobrým ohlasem. Zcela jistě nesou daleko hlubší a uvědomělejší poselství nežli mé skromně nazývané hlody, přesto však volí podobnou strukturu a typ projevu. To je mi ale dobrý pocit, až na ten diametrální rozdíl konečné úrovně bych se sebou mohla být relativně spokojena.

„topim se ve sračkách
svýho přemejšlení
topim se vob den
nic se nemění“

Reklama

By Pavel Zajíček, no není to nádhera? Býti upřímná, vymyslet podobné verše někdy, když je na to nálada a chvíle plná lihových múz, nemusí být těžké. Většinou to ale jistou dávku přemýšlení vyžaduje a z toho vyplývá i respekt k autorovi, a to respekt se vším všudy. Zčásti samozřejmě mírná závist, že podobnými výplody nejsem obšťastňována též. V čem tkví jejich neuvěřitelná uměleckost, kulturnost a hodnota? Snad v tom faktu, že do sebe nějak zapadají, nějak principiálně se doplňují a, ač nemusí mít pravidelný rytmus, patří k sobě. Mohou popisovat stavy čistě biologické, metafyzické či pochybné, do kterých těžko vidíme, ale ukrývají v sobě onu konceptuální jednoduchost, stávají se celkem zcela harmonickým. O podobný efekt se zatím mohu asi jen hloupě snažit a s většími či menšími úspěchy se dále formovat. Přestože do filosofie, která se snad schizofrenně může vykládat naprosto individuálně a pokaždé jinak, zřejmě zcela neproniknu, jisté povědomí bych snad míti měla, po těch hodinách naposlouchaných songů a kultivovaných večerů nad undergroundovými deskami je to snad více než na místě.