Seděla jsem se sestrou v pokoji. Když už jsme opravdu nevěděly, co dělat, přesunuly jsme se do ještě netečnější polohy a vleže na zádech se usilovně snažily vymyslet, co vlastně dělat. Ale my jsme se opravdu snažily, bylo to něco neuvěřitelného, na nic jsme nepřišly. Přestože byly prázdniny, nebylo natolik teplo a slunečno, aby se teda jako šlo válet alespoň ven a nazvat to jití se opalovat, a žádný nápad na nějakou smysluplnější aktivitu.
„Tak něco spolu napíšem.“
„Jako příběh? Ne….“
A tak skončil můj nápad na tvůrčí činnost neidentifikovatelných rozměrů ještě dříve, než začal. On by tedy stejně časem ztroskotal.
„Podíváme se na film.“
„Zase?“
„Tak ne. Stejně je to moc pasivní. To by chtělo něco podniknout.“
„Co?“
„Hm…nevim.“
A tak přestože sestru vídám většinou pouze ve škole a o prázdninách skutečně výjimečně, po několika věčných tématech nebylo co říct. Stalo se to tak přirozeně, tak jednoduše, a ačkoliv jsme se každá bála to vyslovit, nejradši bychom se viděli opět tupě zírat každá ve SVÉM pokoji do SVÝCH počítačů. Místo toho jsme se ale tedy jaly předstírat, jak si užíváme toho společného bytí a nudilo se směle dál.
„Kolik je hodin.“
„Jedenáct dvacet.“
To byl špatný signál, pomyslela jsem si. Oběd bude nejdřív za půl hodiny. Jídlo bylo jistým vysvobozením, aktivitou, která měla poměrně pevně stanovený čas, nezklamala, protože když je nuda, je i chuť. Čas na jídlo nebo na pravidelný seriál byl jediný stabilní bod, kdy byla jistota, že se bude NĚCO dělat, a že to nebude jen válení se na zemi a sledování času, kdy už teda budem mít ten adekvátní hlad. Naučila jsem se jíst pomalu. Kdybych jedla ještě pomaleji, byl by celý den zaplněn a bylo by po starostech. Jelikož se to nestalo, tak, přestože se na další naše společné chvilky skutečně těším, mohu se zároveň obávat, jakou netečností budou ještě muset být vyplněny.
A tak se nabízí otázka, na kterou neumím zcela jistě odpovědět. Oprostím-li se od poněkud hloupé formulace, zda je to normální, zeptám se spíše, zdali se to také děje, zdali je to běžné. Je fenoménem dnešní mládeže taková neschopnost tvůrčí činnosti či nějaké elementárně smysluplné aktivity, že svůj volný čas vyplní nudou? Nudou před počítačem, nutno dodat. Jsme už tak zoufalí? Upřímně řečeno, jen málo z nás, přestože si dnes žijeme v podstatě jako prasata v žitě, je teď na dovolené. Počet lidí online na Facebooku se ani o prázdninách během slunečného dne příliš nezměnil. Jsou všichni ti mladí před počítačem zoufale znudění, pohlceni vlastní prázdnotou, nebo se tam skvěle baví a neuvědomují si to? Odpovědět si neumím, i když si ve skrytu duše přeji, že v tom nebudu sama. A asi nebudu, zeptám-li se spolužáků, co v těchto dnech dělají, odpoví většinou „nic, tak normálně, nic zvláštního, furt stejně.“
Pořád stejně tedy. Před obrazovkou počítače, před televizí, sem tam vyrazit ven, sem tam někam s rodinou, ale z devadesáti procent je čas vyplněn o samotě čuměním do blba. Ale co bychom si stěžovali, můžeme si za to sami.