Jsem konfrontována skutečně s velkou změnou, a to už vůbec nemyslím na idylické cihlové domečky a stáda holandských krav na věčně zelených pláních. Rozdíl je vidět hned při vstupu do metra. Během týdne v hlavním městě milované Evropy si totiž člověk rychle zvykne na neuvěřitelnou rozmanitost. Podstatu pojmu multikulturalismus, ač se o něj velmi zajímám, bych v rámci Česka asi sotva pochopila. Při korzování po belgickém hlavním městě jsem se ale stala součástí multikulturního davu, Evropanka, sice cizinka, ale naprosto zainteresovaná. Ač se v Belgii mluví holandsky (vlámsky) a francouzsky (valonsky), angličtina je slyšet skoro stejně často.
Stojím v metru opřená o dveře. Stockel, Kraainem, Alma, Vandervelde, Roodebeek, Tomberg, Gribaumont….Gare de l’Ouest. První bruselská linka je snad první a zatím poslední řada zastávek, kterou jsem si byla schopna rychle zapamatovat, ač jsem tam byla sotva dvakrát. Mám zvyk dívat se kolem sebe. Pozorovat lidi, jak se baví, o čem se baví, co mají na sobě, jak vypadají, jak působí, kam asi jedou. Ve vagoně je se mnou asi třicet procent rodilých Belgičanů, většinou důchodců. Působí na mě typicky severozápadně, konzervativně, slušně a celkem sympaticky. Zbytek tvoří muslimové, arabové a černoši. Tečka. Nijak se neliší, jsou naprosto běžnou součástí davu, v drtivé většině spořádaní lidé. Takové složení dočasných obyvatel metra je velmi sympatické a přirozené. Sem tam se pro zpestření vyrojí skupinka aktivních asijských turistů. Ale to je i u nás.
V české hromadné dopravě, kterou považuji do jisté nadsazené míry za odraz společnosti, podobné složení dočasných obyvatel dopravního prostředku neuvidíme. To je škoda, říkám si, a Brusel mi začíná velmi brzo chybět. Ta rozmanitost, nad kterou se člověk nepozastavuje, ta rozmanitost, která je zcela přirozenou součástí života. V Praze ne. Budu si muset zvyknout, že dokud se zas nerozhodnu někam vycestovat, bude kdokoliv původně neevropsky vyhlížející jistou raritou. Pokud nebude zmatený turista s obrovskou mapou a průvodcem v neidentifikovatelném jazyce.
Tak jsem doma. A hned na počítač, samozřejmě. Zjistit, co je nového, a doplnit zpravodajský deficit. Tak takhle to je, nejenom, že příjemný multi-kulti v praxi v nedohlednu, on se tu u nás ještě rozmáhá neonacismus, rasismus a xenofobie. Podepsat nebatorovi.cz a opět ke zpravodajství. Proč se podobní lidé, jako je Klaus, Jakl, Hájek nebo Bátora vyskytují v českém veřejném prostoru, mají vliv a postavení a jsou viditelnější než slunce za letního dne, si neumím dost dobře vysvětlit. Náhoda? Dostal se tam ješitný demagog a natahal k sobě další (vrána k vráně sedá)? A pak přišel nekompetentní pan ministr Dobeš a s ním…škoda mluvit? Asi to tak bude. Jakási řetězová reakce, ale pocit je to skoro nepopsatelný. Z příjemné, moderní a otevřené společnosti se člověk během hodiny a čtvrt letu v rámci Evropské unie dostane do zcela opačného světa. Ač se mého praktického života přímo netýká, ten svět je můj domov. Mít ho ráda je teď dost těžké.