Přestože si všichni kolem na můj nenormální a přespříliš zelený způsob stravování zvykli, občas dostanou potřebu to dlouze okomentovat. Závislost na zdravé stravě bývá v kruhu rodinném daleko těžší, než si lze představit. Přehnaně zdravý jídelníček musí být barevný, odhodlaně opakuji, když plním talíř kvanty různé syrové zeleniny, což vzbuzuje obecně velkou pozornost. Zeleninu jím vždy nejdříve. Ne proto, že by mi chutnala, snad přesně naopak. Je to jistý pocit úlevy, když má člověk splněnou vlastnoručně stanovenou zeleninovou kvótu, a z dobrého může přejít na daleko lepší (tučná omáčka).
Oběd se opět nesl v sebekritickém tónu naší zničené babičky. Stalo se již pravidlem, že než dojím, a trvá mi to něco kolem hodiny, vyslechnu si desítky informací o tom vynikajícím obědě. Asi nikdy by mě nenapadlo, jak je to všechno moc suché, neslané, podivné, sražené, převařené a zcela zničené. Babička má zjevnou potřebu toto sdělit. Ale to by nemělo být nic divného, snad devadesát procent kuchařek pokládá na stůl jídlo s věčnými omluvnými připomínkami. Kromě podrobné analýzy toho opět „hrozného“ pokrmu je ale nutno přijmout další várku osobních výlevů. Mají nádech mírné senility, někdy nesnesitelné, ať se snažím, jak mohu, většinou však velice vtipné. To když má člověk dobrou náladu a nemá chuť si uvědomovat, že k tomu asi taky jednou dospěje. Mají všichni staří lidé automaticky ve zvyku neustále mluvit snad o čemkoliv, co jim zrovna přijde pod ruku nebo na co si vzpomenou? Snad nejlepším humoristou je sám život. Především ty banální situace, kdy se mile usmívají všichni kolem, ale ten hlavní „pachatel“ jen sentimentálně pokračuje, nevěda, co se to vlastně kolem děje.
Dnešní oběd byl výborný. Kromě asi půlhodiny nepřetržitého omlouvání a odvolávání se na stáří a celkovou unavenost životem. „Žádná stará bába nedělá tolik, co já.“ No, jistě by se nějaká našla, přesto je babičku nutno pochválit. Mě nepochválí nikdo. Ani se jim nedivím. „Jak dlouho jí to kontroverzní stravování vydrží?“ Ptají se. Já mohu jen doufat, že co nejdéle. Snad je z toho neklepne, konzervativce jedny. Na druhou stranu, vybírat hůlkami na sushi misku suchých ovesných vloček, což je mimochodem pochybná, přesto vynikající záležitost, dokáže pěkně bít do očí. Hloupá, mladá, nevyzrálá, dere se na ústa. Hlavně ale pozér, k tomu se přiznám. „Ale mě to baví. A mě to chutná.“ Hájím se dennodenně a většinou to bývá pravda, což situaci nijak neovlivní.
Většina čistě osobních zvyklostí bývá tak dokonale relativní. Mohu být tolerantní, jak chci, existují ale věci, které považuji za naprosté sci-fi. Když si babička nakrájí několik plátků másla na ovesnou kaši, kroutím hlavou plnou starostí, kolik že to vlastně všechno má tuků. O cholesterolu ani nemluvě. A hubená babička se v klidu dožívá sedmaosmdesáti let. Myslím, že většina lidí by po těch nekonečných dávkách tuku a soli měla minimálně zvýšený cholesterol. Otec ho má. „Ta vydrží všechno a jednoho po druhém zlikviduje.“ Prohlásil jednou v nadsázce. Faktem je, že taková resistence organismu popírá většinu bio doporučení, kterými se dennodenně živím. Všechno je individuální. Říkám spokojeně a nakládám na misku druhou porci ledového salátu s rajčaty.